KRONOS.

Vlády zbaven vlastním synem starý Kronos v pouť se dal; moří břehem, hvozdů stínem vyhostěnec dál se bral;

pod jhem běd svých v nehostinném Tauru osamělý lkal: „To je stará sudba světa: vinou já se k moci zved;

vinou syn dnes v hloub mne metá, v propast protivenství, běd; vinou – budiž věčně kleta! – bude jednou stejně klet!

Na Olympu noví bozi, nová radost, nový ples; duní s třeskem dvéře, vozy, chocholů a helmic směs...

Charitky a kozonozi Evoe! řvou do nebes. Mně to jedno. Věncem růží skráně otočte i vlas!

Děti, baby, polomuži, užijte svůj hodokvas! Utrpení reka tuží, mohu vyčkat – já jsem čas!

Přijde doba – není dlouhá, na vás rovněž padne stín; lidská vůle, lidská touha pozvednou se ze hlubin.

Zmizíte jak hříčka pouhá, chumáč stínů, chumáč třtin. Vidím v duchu vaši vládu, měřím vás a soudím vás;

v hromů huku, v živlů vádu obracím zrak na Kavkaz. Zdar ti, Zeve, i v tvém pádu! Mohu vyčkat – já jsem čas.

Co si vše tvé smyslí děti snahou, choutkou, důvtipem! Bleskem myšlenka jich letí, obejímá moře, zem,

rychlý oř je – ve zápětí jiskra jde mu – čím jest? – snem! Zemi s mořem člověk spojí, hvězdný až kde kmitá jas,

zřítelnicí vnikne svojí, vesmír vzdán mu na pospas! Ať se zbrojí, týčí, rojí, mohu vyčkat – já jsem čas!

V moje kolo zasáhne-li, mžikem odhodím jej zpět. Sutky mé když zvrhne smělý, písek jich mu v oči vlet.

Buďsi statný, silný, bdělý, přede mnou je malý hned. Bludiček svár vidím v dáli, močály jich svit se třás.

Věštci, proroci a králi... věků řad – jich plamen zhas. Vln mých proud se dále valí, mohu vyčkat – já jsem čas!

Vidím zemi – škvár jest chladný v konstelací valný sněm, prázdno kolem, život žádný, prostor hluchý jest a něm.

Kde jste, bozi? – Krok váš pádný neotřese více zem. Kde jste, lidé? – Ticho všade... Nikde strom a nikde hlas!

K prsům Gaiy led se klade, a sníh padá v její vlas. Mlčíš v nitru mém, ó hade? Mohu vyčkat – já jsem čas!“...

Takto bohů praděd kvílel, lze-li pláčem hrdost zvát, štítem tím kryt nesešílel, patře v tvorstva vzrůst i pád;

viděl, velkých všech los sdílel: vlastní oběť být – i kat. Takto volá každý za ním, okovy kdo svými třás,

jemuž k hrdým slétl skráním příští doby věštný jas. Zří své dílo – s pohrdáním kolem vše – v něm on jest čas!