Ať zimní sníh, ať léta zář,
do knihy píše kronikář.
Ať v kraj se dívá jasem, tmou,
o všech tu píše, kteří tu jdou.
Zná jejich trudy, zná jejich ples,
on přečká všecky jak stepní vřes.
A naposled svou vlastní skráň
když schýlí umdlen smrti v dlaň,
své jméno připíše: Já host
byl tady jen – dost pro věčnost!
Ó srdce, které každý den
jsi vášním, mukám vzdáno v plen,
kam plije pokrytec i lhář,
jsi lepší než ten kronikář?
Ty všecko znáš a o všem víš,
a proto taká v tobě tiš.
Ty všecko chápeš, za vším jdeš,
a proto zříš kol klam a lež.
Již ustaň! – Nepozvaný host
byl’s v kvasu tom – dost pro věčnost!