Víc mluví svět do mého odloučení,
ba klíčovou se dírkou ke mně tře,
já klnu mu, on v mojí krvi vře
a triumfuje, když mním, že ho není.
Mně často zdá se, ve půlnočním snění
že mořem pluji sám na ledné kře,
hnán větry jen a v jejich lehké hře
že splývám v nic, jež rovno vykoupení.
Však nechť má cesta pustá, břehy kolem
zní paiany a žití plnou vřavou,
jež v samotu mou jásá, křičí, volá...
Já pluji sám i s nadějí i s bolem.
Snad v protivě té s celou křičí slávou
pud života, jemuž se neodolá...