Dnes zhasínalo slunce v samém zlatu.
Zem, jakby těžce nesla jeho ztrátu,
se začla halit v stíny polo tmavé,
a červánkovým nachem zpola žhavé
se zrcadlilo nebe v tiché vodě,
v níž světla jako stíny v stejné shodě
se míhaly a v pestrém tanci hrály.
Na mostě mlhou svítilny juž vzplály
a zdálo se, jak bájných liljí květy
by tryskly z vod a ohnivými rety
se dotýkaly vln, které se chvěly.
Jak spousta černá trčel Petřín celý.
V té chvíli děl jsem té, jež byla se mnou,
jak slunce paprsk v moji dumu temnou
jež svítí vždycky: Jak to krásný západ!
Ó štěstí, kdo můž’ duchem celým chápat
vše krásy kol, tu ostrou svěžest vzduchu,
chvit světel a hru barev v pestrém ruchu!
V tom dělník tudy šel, pot na mdlé skráni,
na šatu prach a tvrdý mozol v dlani,
a pravil, trpkost zněla v jeho hlasu:
Na také věci nemá chuďas času!