Sám v tiché noci myslím na tvou krásu,
na štíhlý, elastický vzrůst,
na opal snivých tahů, eben vlasů,
na svůdnou linii úst,
na měkké kouzlo bytosti tvé celé,
na oči zpola zlatou jiskrou skvělé
a zpola ztmělé
a cítím v duši svojí divnou hořkosť růst.
A myslím, kdyby v Helladě plál lepý
ten půvab tvůj a snivý vděk,
jak Zeuxis k němu nebýval by slepý,
jak Praxiteles jeho paprslek
by jistě v mramor zaklel příštím časům
do sochy Venuše, jež stejně k hodokvasům
tak jako ku zápasům
by zřela v klidné pose v ples i vášní vztek.
Jak ona byla bys, před soudci naha
jež zjevila se měníc v jásot hněv,
pak Afrodity paměť světic blahá
se vrhla přede všemi ve vln řev.
Ve smíchu Alkibiad, Sokrat v snění
nad tebou stanuli by v udivení,
Sofokles v zamyšlení
dle rhythmu údů tvých by zladil chóru zpěv.
Dnes kráčíš nevšimnuta davem tupým.
Kdo soujem ocení tvých vnad?
Jen vášeň dotkne se jich spárem supím,
jen zisk neb chtíče prostý hlad.
Ó cítím, v krásu tvojí zrak svůj noře,
kde Hellen píval opojení moře,
nám zbývá pouze hoře!
Je krásou trpět úděl modernosti snad?