Ty srdce hluboké, svým bohem spité!
Ó jistě anděl jak proroku rety
též tobě žárem očistil a v lety
ti křídlo ducha rozpjal obrovité.
Na žití dráze příkré, trnovité
tys všady nesmrtelné trhal květy,
a v srdce tvoje, kde jsi nosil světy,
vše rány tvojí vlasti byly vryté.
Když v kolébce jsi ležel v děcka snění,
dal Dante na čelo ti políbení
a s ním též úděl všeho utrpení.
A tak jsi žil jen v budoucnosti zoři
jak maják, jehož záře chví se v moři,
než velké jitro lidstva z vln se vznoří.