Jak vyšla z tvůrčí ruky přírody,
tak plna kouzla, vděku, lahody
šla krása světem bez veškeré řízy;
to jeden lesk byl, jedno záření,
v prach lidé padali tu v zděšení,
ten mocný zjev byl velký jim a cizí.
Však cítili přec kouzlo, čár a vděk,
jí zahnat síly neměli, tož lék
si chytře vymyslili vlastní mdlobě,
i chytli krásu, z pestrých cetek háv
jí setkali, a tleskal celý dav:
Teď lze ji přece vidět v pravé zdobě!
A ješitnosť je hnala ještě dál,
šat brzy hlavní věc jim být se zdál
a božská podstať pod ním věšák pouze,
jenž drží soustavu jen cetek těch,
jež zlatem, květy protkal umný steh,
by lidské hověl malicherné touze.
Ó kráso, ať se zjevíš kdekoli,
vždy s maskou tvoje bytosť zápolí,
vždy v božské víno tvé se míchá voda.
Ať v dívčí tváři, soše, básni pláš,
tím víc tě chápou, čím se ukrýváš,
jak velí tobě konvence a moda.