KRÁSA.

Plné sály hostmi vřely, jaký opojivý ruch! Girandoly kol se stkvěly, páni, dámy jako včely

tísnili se v úzký kruh, kde stál schýlen k sličné ženě, dívaje se v shon a šum, Medicejský, spokojeně

plný pohár tiskna k rtům. „Ano, páni, krásné dámy, je to pravda, já to pěl, městem popěvek můj známý

komnatami, arkadami jako blesk se rozletěl. „Mladost prchá neustále, chytněte ji, dokud čas,

zazniž tedy k její chvále satirů a faunů hlas!“ Mnohý se tu usmál pijan a hloub v svoji patřil číš,

v tom Agnolo Polizian z kruhů luzných dám, jak z lijan výr by pozved hlavu výš, zaskuhral: „Máš pravdu, pane,

mládí, velký bohů dar, kéž jen krůpěj jeho skane rozkoše nám ve pohár! Mládí moc jest, ale Krása

bohyně je vedle ní! Mládí zpívá, Krása jásá, v rumy Mládí květy střásá, Kráse přípitek můj zní!“

Smích tu zavzněl vyzývavý a zněl tichem komnaty: „Co to o Kráse zde praví Polizian nosatý?“

„Právě, sám že beze krásy“ hrdě Agnolo dí všem, „vítám v ní jen bránu spásy, pro vše lidstvo, pro vše časy

její hlasatel tu jsem! Divíte se, dámy luzné, i vy, švarní rytíři? Duch je krásný – tělo nuzné,

a duch k hvězdám zamíří!“ Kynul. – Rozstoup se kruh pánů, nový ruch a nový šum, hledělo vše v onu stranu,

mramorovém na stojanu, v líci plno božských dum, Venuše kde nahá stála, jakby z pěny vstala teď,

v záři jak by od ní plála každá váza, každá zeď. „Kdo jsi idealu bližší,“ Polizian klidně děl,

„směleji svou zvedni číši, ať ho Orkus, Nebe slyší, Jehova, ďas, archanděl! A kdos ošklivý, ty klidně

v zahanbení oči sklop, zato hloub a stejně vlídně fauní rty své v číši ztop!“