Hoj, stojí hrad nad mořem vzbouřeným! v něm Svegder král hod strojil manům svým. A v pohárů třesk šumně zpěněných zněl starých Skaldů zpěv a dívčí smích.
I vstane král a zpilý rozmarem o štít železný bije pohárem. „Co mi váš zpěv a co mi hostina? já chci a musím vidět Odina!
A kdyby mne ten pokus život stál, já dokážu, že Svegder jsem a král.“ Hned junů dvanáct skočí na oře a dutých štítů třesk zní v táboře.
A dvanáct děvic vstoupá na horu a rozhlíží se kolem obzoru. A vzdechem se jim ňadra zachvěly, když bílé plachty v dálce mizely.
Po šírém moři, pustých po horách s rytíři svými v slávě Svegder táh’. A prošel jih a sever mlhavý, a nikdo nezřel také výpravy.
A prošel moře, hory, stráně, luh... leč kdo poví, kde trůní Odin bůh? Až někam na jih přišli k pomoří, hned reků ohně šerem zahoří.
A než se mysl vínem rozplesá, sám Svegder král si vyjde do lesa. A cestou sobě tiše vzpomíná, kde by as mohl vidět Odina.
Tu zdá se mu, že stromy kolkolem se ozývají divným hlaholem. Že mlhou vil se tanec zaskvívá a pod nohou se země zachvívá.
Jak dále přišel k skalám omšeným – aj, skřítek stál zde s vousem hedbávným. A jeho hlas tak jako stříbro zněl, že se až Svegder v duši pozachvěl.
„Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“ tak chechtá se a šklebí na krále. A vše se mihá, točí do kola, a v různých barvách prales plápolá.
Král zpátky chce – však noha vrůstá v zem, a každý kámen zvučí kolkolem. Se skřítkem zpívá skála omšená, i probuzená v horách ozvěna.
A stromy, keře, květy v úvale: „Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“ A s praskotem se skála otevře, král vzhledne tam a krev mu v žilách vře.
A jest mu, jak by slyšel dívčí smích a Skaldů zpěv, třesk štítů bojovných. Jej divá jímá touha, divá slast – a jedním rázem skočí ve propast.
V tom skálu zamkne rachot hromový, co král tam viděl, nikdo nepoví. Jej darmo čeká družstvo v táboře, když denně slunce padá do moře.
A je-li tato pověst pravdivá, do dneška Svegder v skále spočívá.
Cookies on Poetry Cove