Na břehu mořské úžiny stál v středu svojí družiny Knut, starý dánský král; juž večer byl, a větrů kvil
s šedinou jeho hrál. Tu každý, v srdci teskný cit, zřel v dálku schýlen na svůj štít, jak mlhou kraj se tměl,
tu Kanut kmet svou ruku zved’ a k moři takto děl: „Ó valné moře, bouřný šum tvých hlaholů a tvojich dum
já záhy slyšel hřmít, když nehebkou mně kolébkou byl otce starý štít! Já dítě na tvém břehu hrál,
z tvých tesů lesklé škeble bral, v tvou dálnou zíral pláň; a půtkou zmdlen v chlad tvojich pěn jsem nořil palnou skráň.
Tys před mou první výpravou svou kápi zvedlo mlhavou, vln ukrotilo dav, a v červáncích kol plachet mých
jsi stkalo zlatohlav. A když jsem získal korunu, svých otců used’ na trůnu, já k pomoci tě vzal,
mých zbraní čest i slávy zvěst tvé vlny nesly dál. A ve hradu když kamenném na retu našem plamenem
plál pohár vína pln, tu v bardů zpěv se mísil řev tvých rozbouřených vln. Pak v nových bojů nový hluk
tvůj svůdný šum, mých rohů zvuk mne lákal poznovu; teď nosí zem až v nebes lem tíž mojich okovů!
Ó valné moře bez mezí, i ty zkusíš mé řetězy, jež hodím na tebe! dej odpověď, kdo věčím teď
od země do nebe!“ A v smíchu řetěz Kanut zved’, plál zpupnou pýchou jeho hled, když patřil na vln rej,
a znovu dál se z hloubi smál a v moře hodil jej. I zavzněl pokřik družiny: „Jen Kanut král náš jediný,
svět šírý – jeho trón! i moře val teď v pouto vzal, kdo věčí nežli on?“ Však poslyš! – z dálky jaký ruch!
jak na dně moře bouře bůh by svoji hlavu zved’, teď v hloubce zas jak hromu hlas, a Kanut náhle zbled’.
Zář blesku vzplála krvavá, vír proudu zbarven do tmava teď roste jako zeď, řve víc a víc jak tisíc lvic –
slyš! moře odpověď! A ze dna kal a z hlubin rmut se valí blíže, kde stál Knut, slyš! zařval proudu rej,
teď výše vzlet a pouto zpět mu vrazil v obličej! A nová bouř a nový jek... Ó proč se nedal na útěk
za pány Kanut král, když ocean, teď král a pán, se z hlubin děsně smál?
Cookies on Poetry Cove