Jal bych byl doma, mně se zdálo chvíli,
kdy lesem praporů a v křiku slávy
kol sochy Adamovy valné davy
se rozjásaly, jakby mořem byly.
Já cítil, co v Něm velkosti a síly,
co těchy, světla v těsný žalář tmavý
můž’ roků řadou věštec, jak On pravý,
lít svému lidu ve chábnoucí žíly.
A z vřavy zástupů má duše spěla
tam k Vavelu, kde jistě v chvíli této
se hrstka prachu Jeho pozachvěla.
Ó šťastné město, ať se dní neb stmívá,
ó šťastný lide, vzplá zas vaše léto,
spí králové... On v srdci lidu zpívá...