Les plný srázů, balvanové tříště,
pod kterou šuměl horský potok v snách,
již řídnul, rostl šer a křídly sviště
nám netopýr nad hlavou znikl v tmách.
Les couvnul. Byl jak šiky vojska tmavý,
my v kotlině se octli travnaté,
jež díži podobna až v obzor mhavý
své pnula svahy vřesem bohaté.
Kol ticho. Moucha ani nebzučela,
tlak blížící se noci na vše pad',
za námi lesů hymna došuměla.
Tak teskno bylo v klínu pustých lad,
že řek' bys, kletba na něm leží jistě,
kraj pustý byl a mrtvý, nesdílný,
dvě žhavé oči plály v jednom místě –
kočárů našich rudé svítilny...