Skal srázy v sledních planou červáncích,
po stržích čilimník a kytky hlohu,
v cest koleje nasypal jasmín sníh,
fík planý s myrtami v skal used’ rohu
a přes hlavice sloupů zřícených
(chrám Venuše to byl, jak soudit mohu),
se břečtan divě rozdupaný chýlí,
ba skoro řek’ bys, před krátkou zde chvílí
že tanec hřímal Nymf a Kozonohů.
Však stafáž schází – divný cit se mísí
v to prázdno krajiny, kam oko zočí.
Jak živěji as bývalo tu kdysi,
kde vítr jen se pustou síní točí. –
Ten gobelin ve staré lázni visí
nad bassinem – ach, protřeš sobě oči
a věru čekáš, větve nízkých fíků
že ručka na něm rozhrne a v mžiku
že živá stafáž – žena, v lázeň skočí.