V skalách černá rokle zívá,
stopy schodů ke pramenu,
jenž polívá skalní stěnu,
chudý vřes a písek skrývá.
Nad balvany omšenými
žlutá třtina klasem kývá.
Dělen v stružky tisíceré
proud se žene svahem skalin,
tu proniká houště malin,
tam se hustým štěrkem dere;
dole sebrán v skalnou škebli
mizí s jekem v mlází šeré.
Z křoví ční tu zbytky věže.
Co to bylo, ptáš se maně,
strážná hlídka ku ochraně,
či snad asyl pro loupeže?
nač zde ještě strže pusté
svojím chmurným stínem střeže?
Kde se ručej v bezdno ztrácí
až do dálky na obzoru,
kde chce hora předčit horu,
topolů se alej ztrácí –
ale, tuším, chodí po ní
pouze stíny nebo ptáci.
Sem jsme přišli ku poledni
opustivše sráznou stezku,
jedni sedli ve stín mezků,
do rozvalin stínu jedni...
Smutná cesta, jednotvárná,
jako lidský život všední.
Já se díval, kterak stáčí
proud se v rokli, bije v skály,
jak stržený lístek malý,
vírům jeho nepostačí!
A v tom trudném zamyšlení –
nevím proč – mně bylo k pláči.