Nad sněžnou pláň, jež plna chladného jasu,
se dojat divnou něhou chýlím,
jak bych se skláněl vzpomínkou zašlých časů
ku drahým hlavám, stářím bílým.
Po sněžné pláni zimního slunce záře
se míhá a stkvěje, těká a skáče,
tak jakoby nad moře bez břehů, v páře
to zbloudilé těkalo ptáče.
A oko mé těká po tom bílém poli,
hlas škrcen slzami v hrdle vázne...
V tom jasu mrazivém srdce tak bolí
jako ty pláně kol prázdné, ach prázdné!