A usnul zas: Zřel šírou zem jak pokreslený bílý list a horstva zřel a vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst
a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žili, však jako matné stíny byli,
k jakému nevědouce cíli. A nových přibývalo víc, však slabých, matných, stáda mšic, by zalidnili velké nic,
jež zelo nad nimi i kolem. Svět stal se samých stínů dolem, jak o Hádu báj vypráví, kde táhne mrtvých pochod líný
na louce s asfodelů. Stíny, sbor beztvárný a mlhavý. Všem v žilách vře krev zvodnatělá, jim změkly všecky svazy těla,
bez odvahy a síly, vzruchu se plížili kol v mrtvém vzduchu, kam matný pud je k žití svábil, kde zrozením – se každý zabil.
V sen kováře, který se třás’, zněl výstražný a silný hlas: „Ty myslíš, že jsi spoutal Smrt? Ó blázne, jenž’s mou radou zhrd’,
teď každý z lidí smrtí sám, bez ruchu žití, snouben tmám, mdlá třtina vzdána větru hrám! V jich životě Smrt všecko jest,
Smrt sedí nyní u všech cest, na prahu chat i v branách měst. Smrt civí v každém obličeji, zkad život prch’ a jeho ruch,
s ní dýchají a kolem spějí, je v nich, dechem se její chvějí, ne lidé – stádo matných much. Co’s dokázal? Kde ono žití,
jímž vesmír vřel dřív vesele? Kde žití má být, dlužno mříti, neb jinak všemu ustele v kolébku hrůznou staré Nic,
na zhoubu všeho čekajíc, nad sebou samým zoufajíc. Sám nevíš, co jsi řek’ v své mdlobě, řka: Žití kořen leží v hrobě!
Ba ovšem v hrobě život leží, by pučel z něho nový, svěží, by v míze nezkažených sil, jež z hmoty prsů ssaje v tichu,
ve nových barev zářném pychu dál rozléval se v přírodu ve ustavičném přerodu. Nuž z předsudků výš, prachu synu,
ať v světle blud tvůj roztaje! v původní rozpadni se hlínu, splyň v kámen, kořen, mízu, třtinu, v svou velkou vrať se domovinu,
kde bohem věčná změna je! Smrt jako porod – řetěz jeden a obé spolu – žití eden.“
Cookies on Poetry Cove