A kovář procit’. Vedle něho stál ještě onen světlý stín. „Nu, nezmoudřel jsi z toho všeho?“ A zřel mu srdce do hlubin.
A kovář děl: „Já mnoho zřel, však bych ti pravdu říci měl, hlad s chorobou a dlouhou chvílí jsou proti Smrti – kratochvílí,
jsou malé zlo, v nich přec živ jsem, Smrt jediná jest velkým zlem.“ – „Nuž poslyš,“ stín zas k němu děl. „Chtěl’s život sít a zhoubu siješ,
tys tím, že Smrt jsi v pouta jal, tep žití velký podvázal, tím spokojený, že sám žiješ; však pudy žíti ze všech sil
jsi tvorům jiným zamezil. Jeť život řada bohatá nádherných velkolepých zjevů a změna jest jich podstata.
Ty v sobeckém a malém hněvu ses postavil na změny práh, v ten řetěz drzou rukou sáh’ a tím života stal se vrah.
Krt slepý jsi, jenž tyje v tmách a ještě tento lépe vidí, neb v tmě svých chodeb stavby řídí. Řád světa, hvězd vír plamenný,
nic nemůže být bez změny, jest změna duší všehomíra, jej ona pokud v loktech svírá, tu život kypí, bují, vře
a dál by moh’ to, vadne, mře, jsa živ v té nekonečné hře. Květ opadá, by zůstal plod. Oč chtěl by lepší tvůj být rod?
A v zemi símě musí shníti, by z něho vzniklo nové žití: to věčný tvarů chorovod. Co Smrtí zveš, je změny maska,
ta má jich v rukou tisíce, však všecky tvoří jedna láska, má láska! Tvarů směsice se vlní, roste, překonává
a smrtí životu vznik dává, jenž věčný jako nebe, zem, jenž jedno v jednom: Já to jsem! Nuž naučení z toho vem!“ –
Leč kovář stále kroutil hlavou, řka tvrdošijně: „Svět je zlem! Hleď, světa spor ať jinak zléčíš, mne nikdy, nikdy nepřesvědčíš,
mně platí život, pokud jsem!“
Cookies on Poetry Cove