A kovář snil: Zřel šírou zem jak pokreslený, bílý list, a horstva zřel i vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst
a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti, lidé žili, ač v nemocech a dlouhé chvíli.
V tom viděl kovář nový zjev a v žilách jemu tuhla krev. Muž obrovitý v divném kroji jak pastýř z hor tu před ním stojí,
tvář žlutá, snědá, vyhublá, však v očích mu to divě plá jak nenasytný chtíč a dravý. A muž ten klidně: „Hlad jsem!“ praví.
A za ním táhla divá směs, jež pustošila hrad i ves a pláň a sad a luh a les. Nesčetné davy kobylek
kol hlavy měl, za sebou vlek’ celičká stáda vlků, krys, co z houně jeho kapal hmyz. Kam padl s druží svojí, hned
vše vyplenil a všecko sněd’. Vše darmo, sám i Milost král své sýpky všecky zotvíral, hlad neúprosný zuřil dál.
Neb, ježto nikdo neumírá, vzrost’ lidský rod, že země šírá a svahy hor a dolin kout juž lidstvo nemoh’, obsáhnout,
a všichni tito ze všech míst se zvedli, řkouce: „Chceme jíst!“ Ba kojenec na prsech matky svůj nenašel víc pokrm sladký,
svíjel se z hladu a štkal temně. Juž lidi jedli hlínu země, neb kůru stromu, list a květ ten hmyzu valný zástup sněd’,
kterým se nebes blankyt tměl. Tu šírou zemí nářek zněl a jako vichr v skalách vřel. Ó bída! bída! hrůza! žel!
A kovář slyšel, ze všech stran to k němu táhlo, větrů van, jak patřil v země šírý list: „Ó pomoc! Soucit! Chceme jíst!“
Jíst! znělo v lesích, znělo z chat, jíst! znělo z měst všech napořád, jíst! znělo všady, máme hlad! A vyznělo to v žalný vzdech,
však mocnější a silnější a palnější než dřívější „Ó milost! Umříti nás nech!“ Však marně. Nářek chabý, vratký
jak skalou odražen let’ zpátky a hlady na své podušce se každý svíjel, vyl a lál a kovář – se v svém nitru smál
a Smrt – visela na hrušce.
Cookies on Poetry Cove