A kovář snil: Zřel šírou zem, jak pokreslený bílý list, a horstva zřel a vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst,
a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žili, že musili, dál jedli, pili.
V tom viděl kovář v mlhavu vyrůstat novou postavu. O berlích v kukli babice se vlékla, v tváři bolu rys,
v krev zakalená zornice a z vředů sterých kapal hnis. Tak šourala se z vesnice, tak posedala u všech cest,
tak vplížila se v brány měst, tak smaragd zprznila všech niv. Ret její na chodce jen pliv’ a ten se zachvěl, zmodral, zbled’,
v zlých bolestech se svíjel hned, ve střevech nože, jehly, trn, tvář, tělo plno žhavých skvrn. To byla Nemoc. Táhla všady
a spěla hvozdy, nivou, lady. Lékaři nevěděli rady, neb každý musil řvát a láti a nikdo nemoh’ umírati.
Svou berlou třískla v okno chat, víc zdravý člověk nemoh’ vstát, jen dotknula se jinde klik a uvnitř nářek, ston a vzlyk,
a brzy celý velký svět to jediný byl lazaret. Co náhle vypil kdo a sněd’, to bylo otrava a jed.
Kde ona dechla z vetchých plic, tisíce vzduchem hrálo mšic, jež nestih’ zrak, jež dech však vssál, a nákaza tak vřela dál.
Svět jedno nemocných, hle, lože, a nikde spásy, vykoupení, kol marný kvil: Ó, pomoz, Bože! Noc vraždí nás i úsvit denní!
nám peklem noc i probuzení! a pomoci přec není, není! To kovář slyšel ze všech stran, to k němu táhlo, větrů van,
jak patřil v šírý země list, to bolestný byl žalný svist, to žalostný byl táhlý vzdech: „Ó milost! Umříti nás nech!“
Vzdech mocnější a silnější, palnější než ten dřívější od země hlubin k nebi šleh’. Však marně. Nářek chabý, vratký
jak skalou odražen let’ zpátky, dál na Choroby podušce se každý svíjel, šílel, lál a kovář – jen se v duchu smál
a Smrt – visela na hrušce.
Cookies on Poetry Cove