A stín se sklonil k němu již
a kovář zvedl hlavu výš
a slyšel z hloubi ňader hlas
tak hluboký jak hromu ráz,
jak výčitkou se chvěl a třás’:
„Kováři, Smrt juž propustiž!“
Však Ivan hned se nepoděsil
a lhostejně zas hlavu svěsil,
řka: „Nač chceš žíti, co jsi nesil?
Ne, marné jsou tvé všecky prosby,
Smrt chycena – tu nepustím,
své užij, chceš-li, všecky hrozby,
tvé výstrahy, vše jest mi dým.
Já lidstva chytil nepřítele,
jej držím a to pravím směle,
nač namáhat se chceš tu déle?
Vše marno! – Co mi říkat chceš?
Smrt v hrsti mám, jsem bohem též!
Co můžeš začít? Světa běhu
směr dávej, jak je libo tobě,
já tvého psa chyt’, zde jej střehu,
víc nepodáví lidstvo v zlobě.
Zde visí mojí na hrušce!
Nech spát mne na mé podušce;
věř, světu při tom líp se daří,
než Smrt když s Bohem hospodaří!“