Vsí roznesla se brzy zvěst,
že kovářem Smrt jata jest,
na hrušce staré svázaná,
že visela až do rána.
Strach před cholerou změněn v ples
a táhnula sem celá ves.
Lid kovář vítal v hlučném smíchu
se protahuje na kožichu.
Jak na trůně král on tu dlel,
svůj perlík město žezla měl.
A přišly v hrůze čumíce
nejdříve děti z vesnice,
jen udiveně, z povzdálí
na tetku Smrt se dívaly.
Pak starší přišli, všecko civí
na kostrouna a zle se diví.
A němý úžas v radost tál,
vyprávět kovář neustal.
A létla pověst dál a dál...
V smích brzy zazněl povyk dud,
vyvalil krčmář plný sud
a v notných doušcích kořalky
si vesničané připíjeli,
že upoutanou Smrt zde měli.
A pověst létla do dálky.