Byl večer. Stínů rostl dav
a kovář posud čil a zdráv.
Chtěl odhoditi perlík již
a protáhnout svých údů tíž,
v tom na záspi, aj, kroky slyš!
Jak táh’ by tichý větru van,
kovárny dvéře do kořán,
však bez ruchu a matně v nich
stín příšerný se chvatně mih’.
Jak ve výhni to zhasínalo,
tu kováři se náhle zdálo,
že o Dušičkách v svíček záři
týž patron visí na oltáři,
na místo očí díry v tváři, –
na místo noh a rukou hnát!
Krev cítil v tváři a zas chlad
a než moh’ sebe ovládat,
za stínem hodil perlíkem.
I zaduněla v hloubi zem,
pad’ perlík jako boží hrom,
cos chruplo děsně v mžiku tom
a bledý stín ten v zášeří
se zakomíhal u dveří.
Neb perlík slít jak blesku kmit.
stín, kostlivec byl v půdu vbit.
Trh’ sebou dvakrát, matně jen
a kovárnou táh’ slabý sten,
jak zimní vítr, s topoly
když bezlistými zápolí,
a jizbou puch táh’ mrtvoly...
Žár výhně zatím zcela zhas’
a kovář, ač se posud třás’,
rozsvítil chvatně kahanec.
Aj, před ním stál pan kostlivec!
Tíž perlíku měl na noze
a škubal sebou uboze.
Jak přelud velký, nadlidský;
leč jak se vyprostiti chtěl,
v bezmasé tváři výraz měl
tak bizarrní a komický,
že kováři se v okamih
hlas pošklebku ve hrudi zdvih’.
Stál před ním, v tvář mu klidně zřel,
oba si boky podepřel
a všecken strach i hrůzu z hrobu
a všecken vztek a všecku zlobu,
jíž ode dávna na Smrt vřel,
v jízlivém smíchu ze všech sil
kostrounu ve tvář vychrlil: