Kováři přešel všechen smích.
Že měch mu posud neutich
a kladiva spád že hřměl dál,
tím bylo, že se kovář bál
a srdce svého smutný cit
chtěl práce ruchem přehlušit.
V hlas měchu šeptal pod sebe:
„Dnes, zítra dojde na tebe!“
Ba často neměl odvahu,
se podívati ku práhu,
spíš zahleděl se v ohně blesk
a znova perlíku zněl třesk.
Vymřelou skoro vesnicí
ty rány zněly dunící,
že mnohý, starý výminkář
jda kolem odvrátil svou tvář,
se pokřižoval u těch míst
a vida oknem šlehat plam,
byl v hlubinách své duše jist,
že buší tam juž ďábel sám.