Ves vzbouřila se veškerá,
neb přišla do ní cholera.
Zuřila lítá válka kdes,
cholera za ní šla jak pes;
cholera za ní šla jak chrt
a za cholerou – kmotra Smrt.
I žili v strachu závrati.
Nepřestal zvonek cinkati
na úzké, sešlé zvonici
v pohorské, chudé vesnici.
Ba, v každé chatě zvlhla líc
a hrobů rostlo víc a víc
na malém, veském hřbitůvku,
tom věčna úzkém ostrůvku.
Byl hřbitov brzy hrobů pln
a příboj těchto ztuhlých vln
zeď nestačila pojmouti;
juž plno každé zákoutí,
ba chudé hroby jako v let
div stačil hrobař zaházet;
zhas’ kantor, farář v zápětí
úřadu stal se obětí,
juž prázdná byla skoro ves
a všady ticho, všady děs,
jen kovář ve kovárny stínu
nad černou schýlen kovadlinu
v kov třískal včera jako dnes.