Byl kovář Ivan statný chlap,
zem zatřásla se, kde jen šláp.
Nad výhně svojí plamenem
stál s kyklopickým ramenem.
Od rána bušil k večeru,
zpěv na rtu, v srdci důvěru,
a jak roj jisker, měch kdy skříp’,
kováři sršel od úst vtip
a v ohně nach když rukou mách’,
měl každý ze vsi před ním strach.
K nikomu neměl ohledů;
tich dlouho v hádky sousedů,
když posled zahřměl v hospodě,
vše smířilo se ve shodě
a mlčky každý domů šel,
nechť třeba v srdci hněvem vřel.
A když on řekl: „Tak to jest!“
tu bylo, jakby zvednul pěst,
a pěst když zved’, tu bylo hned,
jak rána slovu šla by v sled.
Tak v míru let žil padesát,
chud, poctiv, na světě byl rád
a bál se pouze – umírat.