Nech takto nazpět ležet hlavu krásnou,
já sesbírám již rtů tvých řeřabiny,
na sladkých očích dlouhých řas nech stíny
i jimi planou dost svou září jasnou.
A neptej se, zda v skutku svatí žasnou
s hvězd výše patříce k nám ve hlubiny,
zda andělé ve bílé muselíny
tvář studem kryjí v řízu mlhořasnou.
Mlč! Oni též to sladké kouzlo znají,
jež v polibcích se na rty nahé tají,
jak Sappho znala je v těch dlouhých, bezdných.
Jak mohla bys mi jinak vysvětliti
tvých očí jiskry, které denně svítí?
Jsou vylíbány, věř, z prostorů hvězdných.