Já věřím, v chvíli té, kdy vůní spíjí
se každý květ a sněním duše mladá,
že skřítek pod keř růžový se vkrádá
a spící elf se zbouzí ve liliji.
Hle v pavouka síť, jejíž krajky kryjí
kout staré zdi, viz, muška zlatá padá –
ve úvoze se kmitly kruhy hada,
po pěšinách se zlaté stíny lijí.
V mé dívky očích pak též jiskrou malou
se vzbudí šotek malý, čtveračivý,
a šeptá mi: „Což necháš minout vesnu?
Hle, modrá pára v závoj halí nivy;
tu píseň, v níž tvé rety zmdlely chválou,
ať polibky tvé dozpívají ve snu!“