To byla divná pohádka,
tak dlouhá a tak přesladká
a začla s jitrem, zory lesk
než zbudil v skalách doupnákův stesk.
Chvěla se, zněla v doubravě,
metlicí táhla a po trávě,
vyprávěl v lese ji táhlý šum
listí a snětím a poupatům.
Ji slunce psalo v skalin tes,
ji motýl na svých křídlech nes’,
ji zlatem narcis v srdci měl,
jí stříbrem chvěl se jitrocel.
Jí voněl hloh, ji zpíval pták,
ji azurem nes’ v klínu mrak,
tak táhla v kraj až po obzor
ku vzdušné čáře modrých hor.
Ji pavouk znal, jenž v buků skrýš
svou krajkovou síť vetkal již,
i laň, jež plaše vyzírá,
kde houšť své oko otvírá.
Ta pohádka dál hvozdem šla
jak rmenu a routy vůně mdlá
a držela v svém objetí
svět celý jako v zakletí.
Dva jistě včera nebo dnes,
kde luh se směje, mračí les,
se našli v lásce. Její báj
tak okouzlila celý kraj,
že dýchá, zpívá, plane dol
i skála, hloh i trávy stvol
i vlna v zboji a v ní pstruh
i motýl v letu, dobrodruh.
Dál bude zníti ta přesladká,
ta dlouhá a divná pohádka,
až v noci v paprsků snivé hře
ji měsíc s hvězdami uzavře.