Co to bylo, co tě vedlo mládím
jako zkvětlým z jara stromořadím?
Odkud se to vzalo?
Čím to jenom hrálo?
Darmo upomínky v řetěz ladím.
V hocha duši to jak pramen trysklo,
o poledni to jak slunce výsklo,
až to v mysli tálo,
tak to chvatem zrálo,
až se srdce samo nad tím blahem stisklo.
Oči dvě to byly pomněnkové,
v nich svit sladký – Bože, duší slove!
plachý pohled – málo!
v duši to však psalo
steré dojmy mocné, svěží, nové...
Leta přešla – život stkal své dílo.
Všecko zašlo – jen to kouzlo zbylo.
Co ti v mládí vzalo,
v stáří zas ti dalo,
srdce cítit musilo, že žilo!
Co to bylo? – V šedinách se táži.
Měkké posud neodvyk jsem páži.
Co se na mne smálo,
tíhu stáří sňalo,
a já cítím, jak to kouzlo blaží...