Ve vlhké nivě přesladce
se usmívaly kosatce,
jakby v ně ryzí zlato
se slunce bylo sváto.
Roj žlutých motýlů jak v spěch
by v letu utkvěl na stvolech,
se velké chvěly květy
nad vodou rozesety.
To zlato plné odstínů
se uklánělo v hlubinu,
kde se zrcadlem vodním
tůň tmavá spala pod ním.
Já zřel jich zdvih, já zřel jich sklon,
tu zlatý jas, tam tmavší tón,
to vše se v slunci stkvělo
a pohádkově chvělo.
A v zlatých květů odrazu
kout vlhký roven obrazu
s obloukem mostu splýval,
jak z rámu ven se díval.