Pošmurné byly domy,
bez listí byly stromy,
mha šedá byla v ulicích,
sem tam se bělal zašpiněný sníh;
leč vzduchem
cos chvělo se a znělo jarním ruchem.
Však lidé vždycky všední
za svojí prací jedni,
za trudy, bludy, nadějemi druzí
šli obvyklou svou chůzí
tak v tváři klidní a tak v srdcích lední.
Kdo doufá a kdo věří?
V tom kos v bezlistém keři
v tu vřavu města zvučným trilkem pad’;
kde vzal se tu tak náhle, najednou
s tou písní bezednou,
v níž rolniček a píšťal vodopad,
v níž stinných besídek je chlad,
v níž smích a ironie,
že přešla zima a že jaro žije,
s ním poesie
a láska posavad!
Buď zdrávo, ptáče!
při písni tvé cos v srdci mém zas pláče,
však dobře tak:
vím, že mé srdce ještě jak ty – pták!