Jak dlouho budeš truchliti v své schráně,
ó šperku zářný, symbole náš svatý?
Kdy v slunci, slunce sám, vzpláš přebohatý
na svaté hlavě v úkoj každé ráně?
Jak Michal s mečem v bleskné ráje bráně
kdy tebou nový věk nám vzplá a zlatý?
Kdy v hromu děl a zvonů plese vzňatý
dík českých srdcí třeskne v nebes báně?
Jak dlouho budeš v schráně svojí sníti?
Ne darmo našich drahokamů pálá
třpyt v obrubě tvé; v háravém jich plání
hle, naše láska – rubínem tam svítí,
je věrnost safír, smaragd naděj stálá
a perla – naše tiché odříkání.