Tak bývá to: Na nejkrásnější fíky
tlum lačných vos vždy letí,
na obrech zřím se pásti trpaslíky,
kol klenotů – co smetí!
Tu blázen ve své práci sšedivělý
dře denně Rafaela,
a jeho obraz falešný je celý,
jak jeho duše celá.
Tam stará panna sotva kost a kůže
se pachtí dvacet roků,
těl nahých stihnout lilie a růže
i oval plných boků;
a vše jest falešné a nemotorné,
ty tóny vzduchu chladné,
ten štětec, dřívko, barvy ty jsou vzdorné
a ve všem – srdce žádné!
Tak lopotí se denně ubožáci,
až zázrakem přec hloupý
a fádní Angličan jich bídnou prací
se zmásti dá – a koupí.
Vše zaplaví tu, drou vše bez rozdílu,
Madonny, stromy, koně,
co nejtěžší, to vyberou si k dílu,
jak Louvre byl by pro ně.
Viz vlasatého tam se klátit hlupce,
jak na vejcích tu dámu –
Kéž lze jak Kristus lichváře a kupce
tu spřež vymrskat z chrámu.