Žár v stupni nejvyšším se mrazem stává.
Tak mohli v dlaních nésti žhavé pruty
na soudech božích, prsty nedotknuty,
tak neviny jich zjevila se sláva.
Když v objímání žhavá vášně láva
se rozpálí až v pocit plesně krutý,
tu Samumem jak pouště písek vzdutý
na srdce mrazem zpátky dopadává.
V té vteřině se dotýkají náhle
dvě protivy tak jako smrt a žití,
bol jako slast, nenávist jako láska.
Hůř srdci, které náraz obou cítí,
buď pukne, buď je pro život již zprahlé,
být stopou obého můž’ – jedna vráska.