Na povrch hvězdy září drahokamy,
to jeden lesk a třpyt pln nádhery –
Však uvnitř jsouc to žhoucí kratery,
kde láva kypí a vře kaskadami.
Na povrch moře zrcadlo je, božský
jež ob čas v bouři zakaluje dech,
toť feerie duchů v plamenech –
a dole bahno, mrtvoly a trosky.
Na povrch hroby v růžích jenom svítí,
zrak mrtvých fialkami plá a duch
šeříkem dýše – uvnitř je to puch
a červů skrýš s kořenů černou sítí.
Na pohled pěkně vypadají básně,
když čte je dívka, růže v poupěti –
leč kdo je psal, měl na rtech prokletí
a darmo svými pouty řinčel hlasně.