Tak sami konečně! – Ach co to stálo trudu
sem uniknouti z víru tanečníků,
vše přemoci, i rozhovoru nudu,
strach v srdci jeho, v jejím hlasy studu,
než setkali se v tomto mžiku.
Tak sami konečně! – V ten pokoj osamělý,
jenž listím velkých palem zpola ztmělý,
kam zaléhá jen z dálky hudba zticha,
vzduch vůní květin kde prosycen celý,
kde nádhera svým kouzlem dýchá:
Sem, sami konečně své celé vnesli štěstí.
Jak chví se ona, vyplašené ptáče,
jak ňadra vlní se, div mohou snésti
tu myšlenku, že jeho, jeho jesti –
hle, ve úsměvu pláče!
Tak sami konečně. – Co ještě více říci?
Přec básní největší jsou milující,
jich ples nestihne básník myšlenkami,
jen ruce spíná, volá jasající:
Ó buďte dlouho sami, sami, sami!