Šli milující sadem zkvětlým,
kol květů purpur plál a běl,
nad jejím vlasem skloněn světlým,
on tichým, snivým hlasem děl:
Viz rudé květy na jabloni,
viz ty, jenž zdobí hlohu keř,
mé lásky zvěsť z nich sladce voní,
ty rostou ze srdce mi, věř!
Však ona vrtíc hlavou děla:
Ty, jenž se nachem zaskvěly,
ty mého srdce krev jsou vřelá,
ty rostou z něho, příteli!
On odporoval. Vzešla hádka,
chtěl každý rudé svými zvát.
Jak skončila as ta pře sladká?
To, pravím, nechtějte se ptát;
vím, černohlávek na jabloni,
jenž letěl kol, se tomu smál.
Květ bílý ze srdce jim voní,
však rudý na líčku jim plál.