Ruch dne – to vzdálená echa...
a touha srdce – to klid –
Kdy konečně sudba mne nechá
z těch zdrojů edenských pít?
A přece vím, že bude po nich
se stýskat mi, hrobní kde šer,
po jitra těch funících koních,
vždy hotových v průlomy sfér.
Vždy hotových k letu a skoku,
jež střásaly chumáče pěn
v mou plachou a bázlivou sloku,
v můj skromný a vítězný den!
Neb ony byly jen žití,
po němž se žití zas pne,
Ty mrtvé máš v lůně svém kvítí,
já znám Tě – koncem Tys dne!