KOMENSKÝ

Vstal z lidu svého, by žil pro svůj lid a pochodeň mu rozžhal jasných blesků, vzal vyhnance hůl, nepoznal, co klid, a záhy šlapal do ciziny stezku,

v sluch dumy exulantů slyšel bít, a žalmy chvějící se, plné stesků těch, kteří plakali pro dědů chaty; všech pohár žluče vypil vrchovatý.

Ne pouze jim – leč lidstvu rozlil světla, že porosen jím dokola byl svět, že růže naděje všem v srdcích vzkvetla, že v pažích mdlých se vzbouzel nový vznět,

že zdálo se, ta trestající metla, jíž Hospodin bil stádo svoje, v květ se zaměnila hůl jak Árónova... A vše zmoh silou myšlenky a slova.

Jak prorok on slul Ámos – Jeho símě po věcích vzrostlo v netušenou žeň, šel, nesa světlo, jako Kryštof týmě pod Spasitelem klonil, pochodeň

jak Prométheus, jako Atlas břímě dal druhu, símě hořčičné až v peň se vzneslo mocný z „hlubin bezpečnosti“ a jeho plody: výkvět lidských ctností.

Vy žáci Jeho! – Můž být větší pýchy? Vy jeho dědictví jste pevnou stráží. Vy klasy pěstujte z jeho líchy, výš zář jste vznesli klesající paží,

váš prací posvěcený život tichý zná pokrok jen, vy zříte na závaží, jak chví se, padá v dlani nové doby – Vy znáte pouze kolébky – ne hroby.

Vy první puky žití otvíráte, vstříc slunci poznání je strouce blíž, by ve lidskosti vzplály zoři zlaté, ať palác domov jich, ať veská chýš,

je dechem, teplem matek zahříváte, jim k retům pravdy posunete číš, jeť heslo jedno vaše aureola a stačí za vše: Komenského škola!

Co sešlo se vás v prázdně slavný den! Jak hrdě patří na vás matka Sláva! Tvůj, Comenie, splněn dávný sen, druh druhu světla pochodeň, hle, dává!

Do proudů vřavy a do víru změn zas ideálem pravé slunce vstává: Tvé, Otče, slunce, po věcích se vrací i v prázdni vaší volajíc vás k práci!