Když bájný kolos, Rhodu na předhoří
jenž svítil lodím k břehům cizích světů
do moře vrhaje tříšť žhavých květů
a v zápas vcházeje i s Foiba oři,
se začal chvět a kácet, v těžkém hoři
tvář zakryl každý, orel ustal v letu
a slavík v písni, číše sjely s retů;
tu zdálo se, že Olymp sám se boří.
Tu jak by sám veliký otec světla
chtěl zhasnout symbol zářné moci svojí
a tepla, něhy, vlídnosti a jasu;
Zem v pouti své jak v stálý mrak by slétla,
s tmou začlo býti lidstvo v stálém boji,
s tmou, v které pravda začla škrtit krásu.