Od chaty k paláci vesele
jdou čeští koledníci,
dnes úsměvu paprsk na čele
a zítra – slzu v líci.
Jdou rok co rok, ať mráz, ať sníh,
vždy s touže písní chodí,
v té důvěře vždy, že v časech zlých
se lidstvu spasitel zrodí.
Ty, lhostejně jenž se ubíráš kol,
což neslyšíš – píseň to česká,
v ní starý ten dávný, utkvělý bol
zněl před věky jako zní dneska.
Ne koledníků ubohá tvář,
to české slovo tě prosí
a z něho se line betlémská zář,
až slzou oko se rosí!
Ó chtěl bych, by svět je poslouchat moh’!
Kdy nám se spasitel zrodí?
Kam pohlédneš, kámen a pichlavý hloh –
a národ – žebrotou chodí.