Klythie.

Jak chvěla by se pod ním ňadra mladá, tak malebně tvůj šat se skládá v řasy! Co z kamenných vln tvého roucha padá, toť celý svět je netušené krásy!

Že pozdě zrodil jsem se, příliš živou mně výčitkou je tvoje hlava snivá. Ó jaký bol, jít pustou světa nivou, když krásy den se lidstvu připozdívá!

Proč zrovna ve mně staré nítíš boje? proč zjevuješ mi, co nenašel mnohý? jak výsměch krutý sypeš v nitro moje řeckého světa hetéry a bohy!

Co mohu já, že lhostejně svět kráčí kol velké krásy tvé, jíž vděk mu cizí? Já mohu pouze skrýti tvář svou v pláči a litovat, že lidstva jitro mizí.

A doufat snad, že čas ten přijde znova, kdy lidstvo vlastní nezkojené touhou zas na tvá klesne ňadra mramorová, tam proplakat svých bolestí noc dlouhou.

Kdy v jeho srdci, odkud všecky bohy juž vymrskalo, prázdno bude zívat: tvé, Afrodito! zas obejme nohy a s pláčem bude věčnou krásu vzývat!

Ó fantomy! ó mocné stíny bílé! vy němí svědci lidských bojů! zpátky k vám člověk přijde nenalezna cíle, zas hvězdou bude mu váš úsměv sladký.

Meč zahodí a thyrsus znova chytne, zas oživne v něm starých Sibyll slovo, vám vrhne v klín své srdce nenasytné a znova vyjde slunce Homerovo!

A všecky dumy, předtuchy a báje, co ve symbolu řasné roucho halil, vše v krásy slunci jemu na čin staje, když její víno v číš svých srdcí nalil.

Vše sny, pro které dal se na kříž vbíti a pro něž vesel vstoupal na hranici, na ňadrech tvých se v prach a popel zřítí, ó Kráso jedna, velká, vévodící!

Tvůj věk se vrátí! Co tu kleslo v rumy oltářů, trůnů, tyranů a králů, však zvěstí tvojí dosud Tayget šumí a slunce zlatí Parthenonu skálu.

Na místa chrámů tvojich s bílým čelem se vznesly dómy, z žuly chmurné květy, leč v labyrintu chodeb jejich ztmělém cos znělo jak se líbající rety.

A kouzlo hrobů vybledlo a víra mdlá křídla spustila juž dlouhým letem, zem zachvěla se jak obrovská lyra a tucha jara létla celým světem.

Ó budiž ona ruka požehnána, jež první torso zvedla z rumu nitra, tou otevřena lidstvu ráje brána a zapálena první zoře jitra.

Šleh’ nový plamen do vychladlých duší, kdo mohl hřát se, k tomu ohni spěchal, duch, který něhu svou vdech’ do Venuší, jenž v Kentaurech své síly stopy nechal,

ten nesmrtelný celou zemí provál, jak bouřný vichr když se stočí v lese, že plá nám do snů tváře tvojí oval, ó Klythie, a strunami tam třese!

Tvůj věk zas přijde! s ním se radost vrátí! my s nohou střesem prach minulých časů! My opijem se krásou do závrati a hyacinty vpletem do svých vlasů!

Byť krátký život, nové z něho setby nám vzklíčí růží, zázraků a zpěvů – pak básník zavře též svou knihu kletby a jeho bolest usne ve úsměvu!