Ne, nemůže se dotknout kal ni střela
té duše, která v sobě uzavřená
za cílem svým dál kráčí povznešená,
po kráse těká jen jak bdělá včela.
Byť stravou kůrku, ložem kámen měla,
je v klidu jejím nesmrtelná cena,
ji výsměch netkne, pohrda ni změna,
ať v srdcích juž neb na hvězdách se děla.
Jak pevná kotva v ní ta víra leží,
že dobro chce a k němu stále chvátá,
jak hořký lék, že vše tu marné, vratké.
A odtud její síla stále svěží,
ta zář dne podzimního tichá, zlatá,
ten soucit k všem, to shovívání sladké.