V bouři hromu vzdáleného,
kam zpěv ptačí vpadá,
z tichých lesů jak se kouří
a jak tmí se lada!
Příroda jest jako dívka
v prvním lásky hněvu,
polo v slzách snivou tvář má,
polo ve úsměvu.
V žár poledne srpnového
v obilí to praská;
příroda jest jako žena,
jež ví, co jest láska;
zulíbána sluncem leží
v rozkvětu své krásy,
u vědomí, jaké tvorstvu
uchystala kvasy.
Pestrou strání, přes níž mlhy
snovají se v změti,
pavučiny cár se třese
na sežloutlé sněti,
i v té dumě, kterou nese
na vrasčité skráni,
příroda má snivou měkkost,
půvab odříkání.
A když krajem zasněženým
tiše kráčí zima,
zbystři zrak a napni ucho,
příroda jen dřímá,
v dlouhém lánu v oku ducha
se juž klasy tísní,
tichem v dálku se juž vlní
trilky ptačích písní.