Mít posled klid – klid kamene mít němý,
klid kmene, který podťat klesne k zemi,
ji poprvé on líbá listy všemi,
z níž mízu živnou čerpal ručejemi.
Ach, poprv – naposled! Kdys v jara květu,
kdy koš měl plný ptačích písní, vzletů,
jen koketoval písní ve přeletu
s tou zemí, kořeny jíž deptal v hnětu.
Ach, poprv – naposled! – Vzruch po životě
se ozval korunou a dozněl v hmotě
v tak dojemné a čárné, sladké notě.
Ó lásko má! – Ty nesmrtelná, svěží,
dnes listí kmene skáceného leží,
dny moje, kol, jen vichr přes ně běží.