Snět nepohne se. V trávě porosené
ztich’ šedý koník vyplašen mým krokem,
v nesmírnou hloub se čistý azur klene.
Zhasíná slunce za skal hnědým bokem,
les v dálce splývá v hradbu mlhovitou
a řeka v olších modrým kmitá okem.
Klid! Vůně! Chlad! Je kytkou porozvitou
zem celá, básník tiše nad ní skloněn
poslouchá hudbu, již má v duši skrytou.
A vírem dne a ruchem žití honěn
jak jelen žízniv pramen ticha loká,
jenž z všad se řine ničím nezacloněn.
Jak motýl purpurný, jak hvězdooká
se vážka míhá v smaragdové trávě,
tak spící nitro v ráz mu zčeří sloka
a štěstí jásá v ní a vyzývavě
se mladost hlásí s upomínek druží,
vše, čím byl velký kdys, kol plane v slávě:
I cítí, jak má duši plnou růží.