V hvězd záři vlny Nilu šumí líně...
Hoch, který hrál při Kleopatry kvase,
sed’ na stupních a usnul na terasse,
svou loutnu, věrnou družku, na svém klíně.
A lehce, rovna štíhlé nilské třtině,
jak sen, jenž na sen příliš krásný zdá se,
se ona snesla k němu, v černém vlase
mu rukou hrála, při cyperském víně
co Antonius chrápal; den byl parný,
tam Řím, tu láska: v této volbě dvojí
on podleh’ třetímu, s nímž nepočítal.
A ona cítíc, život jak sen marný,
skráň hocha tiskla ve náruči svojí,
nad obelisky co den nový svítal.