Když Rut si vyšla na Boozovu roli,
tu velká trpkost v její duši byla;
jí smutkem zora plála po vůkolí,
jí píseň ptačí v mysl smutek lila.
Ó klasy chudé, jež jste zbyly pro mne,
co boháč plné vozy sváží domů,
jak smutně s vámi, věno chudých skromné,
pod večer půjdu v chatu v stínu stromů!
A začne starý trud a odříkání,
co u souseda hlučet budou kvasy;
jak slzami vás porosí mé lkání,
ó klasy chudých, sporé, bídné klasy!
Tak vzdychala... Však bible vám juž řekla,
co stalo se, než večer padnul k zemi,
před Boozem v strachu polekána klekla
a vstala paní, šťastna statky všemi.
I schovala, až do dnů svého stáří
ty bídné, chudé klasy opuštěné;
z nich k hrobu sladkou plálo jí to září,
neb celé byly jako pozlacené.
Tak do práce jsem šel jak ona sírá,
tak vyšel jsem i já ku žatvě krásy,
lán požat juž, kam oko v dálku zírá,
co zbylo mi než sbírat chudé klasy.
Co touhy marné, těžké resignace
mi duší přelétlo na křídle změny!
Teď doma jsem a usmívám se sladce,
jsouť klasy moje láskou vyzlaceny.