Den byl tuhý; na bojišti tisíc mrtvých Moslemínů, pod večer král s lidem domů v hor Nevadských jedou stínu.
Nad nimi se v mlhu tratí jako věže, hory srázné, třeba jeti nad propastmi, kde i mezka noha vázne.
Sem tam úzce podle cesty v kamenité této stráni malé pole pohořanů v skalách leží jako v dlani.
Malé pole, bídné pole, klásky neúhledné, šedé... S družinou král v jednom trysku přes to pole chudých jede.
Ale Cid, ten nad propastí jede úzce podél srázu, jak na ostří nože jede rychle, směle, bez úrazu.
Každému se klasu vyhne, který z pole trčí v dráhu, přes balvany, přes ručeje sotva drží rovnováhu.
Z pole král na Cida volá; vždyť jen krok – a ve propasti octla by se hrůza Maurů, octla by se chlouba vlasti.
Rozhorlen Cid odpovídá, krev se jemu vztekem vaří: „Jak má býti v také zemi, kde sám král tak hospodaří!
By svůj život chránil bídný, v poli klasy chudých drtí, by král jezdil pohodlně, sedlák potí se až k smrti.
Věř mi, králi, bůh mi svědkem, svatý Jakub, všickni svatí! víc než deset králů jeden zlomený klas chudých platí.
V spráhlých skalách bídné klásky, neúhledné, trpasličí, ale každý v ucho boha proti tobě kletbou křičí.
Kudy libo jeď si k peklu – já pojedu nad propastí, a věř, bych měl srazit hlavu, nebudu se v smrti třásti.
Neb kdo chudým dobře činí a je při tom v nebezpečí, po boku mu deset tisíc archandělů jede s meči.
A já věřím, kdyby v propast schýlila se náhle stezka, pro klas chudých – sám bůh změní v orla hor – i mého mezka.“
Cookies on Poetry Cove