Prázdna jest. V dál thyrsy thují
ku modrému nebi trčí,
kde je stezka, ukazují,
pod nimi se růže krčí;
bledé, choré, větrem zdrané,
s kterých občas lístek skane
mezi šedé, smutné smrčí...
Velké kouty u zdi plní
černý bez a jiné hloží,
mezi lopuchou se vlní
lobeček a dřevo boží,
a kde planý chmel se svíjí,
vztyčili si Kalvarii
mniši zbožní, důmyslní.
Vztyčili, však sotva jeden
přes den ukáže se tady,
celý sad co kletý eden
nechá hynouti své vnady;
málokdy se v zeleň chýlí
s škapulířem hábit bílý
s konturami šedé brady.
Pustá Kalvarie pne se
v nebe prázdná, osamělá,
jíva bojácně se třese,
vzdychne olše rozšumělá.
Co tu bylo kdys a není!
Opuštění, zapomnění,
míst těch poesie celá.
Šel jsem kolem v letním žáru,
jak podjesení chladnou,
a vždy při tom suchopáru
snil jsem o srdcích, jež vadnou;
měly též své ideály,
vysoko je nad svět vzpjaly...
kde jich žeň? – Já nezřím žádnou...
A já k srdci maně sáhnul...
Proč se zachvělo tak divně?
I já chtěl cos, po čem’s prahnul
v mladosti dnech duch můj chtivě...
Jen ta Kalvarie holá
do mysli sen dávný volá
o té zakopané hřivně...